Hledání ryb po jižní Moravě
"Maj padat hovna!"
"To je fuk,jedem!"
Už na prvním fleku, krásnej meandr, kterej schovával dva tloušte přes 40, nás slunce olizovalo za krkem a bylo jasný, že jinak než borci ze zahrádky už vypadat nebudeme.
"Jedem jinam!", protože v peřejích třící se cejni po hodině už taky omrzí a tenhle kus Jižní Moravy z dálky hlídaný Pálavou skýtá i jiný zajímavý místa.
O pár kilometrů dál úsek řeky ukázal, že tady je to opravdová divočina, na hodinové procházce dva zřetelný fleky a jeden bolen, ke kterým ses prodral přes kopřivy, jež tě popálí až v podpaždí a překračuje přes mohutné kmeny stromů, se kterými si možná už dávno pohrál celej bobří gang, poznáváš místa, kde´s sice nikdy nebyl, ale musíš uznat, že ryby jsou dneska jinde. "Hotovej nešlnl džeografik,čumím na pavučinu, najednou mucha, a uz ju porcuje!", vytlemí se Saša a je spokojenej a já taky, ale chce to změnit místo. Už když jsme parkovali, bylo vidět, že voda vaří, je jasný, že tady se dneska projevuje jaro v plné kráse a cejni na sebe vypouští šťávy života, ješte že to tak není u lidí,každopádně se ví, že ostatní ryby to maj´ velice rády a ne kvůli čumendě ,ale protože jim to prostě chutná, takže plácek naproti ostatním kus po proudu se musel vyzkoušet. "Si vem, že bys plaval v Laa furt pod vodou schválně a čekal,z koho to tam zas ukápne", už nikdy si tam nepůjčím plavecký brýle... Po vytažení dvou lopat evidentně mimo z toho, že je někdo najednou tahá za kabátek ven z vody jsme tuhle sodomu nechali za zády a ve chvílích, kdy začíná zlatá hodinka jsme už obhlíželi břeh tam, kde toho dne čouhaly z každé mezery mezi křovím nebo stromy pupky a udice nebo kšiltovky chytajících jak kdyby tady byly závody, tudíž prostě nebylo kam. "Za hoďku všichni vypadnou na hokej", řikali jsme si s nahozenou, lehoučkou matchovkou a 16 silonem mezi křovim čekajíc třeba aspoň na okouna a fascinovaní právě vylíhlou vážkou odháněli jsme místní zaběhlé děti, které ji stoprocentně už viděly s otrhanými křídly jako Anděla od Kryla, zatímco Saša tento přerod z nelítostného predátora do aeronautické krásy zaznamenal na věčnost do pixelů. "Dem výš, už se to vylidnilo, ješte zkusíme jeden timpl". Byl to flek z nostalgie, tady jsem loni chytil nejvic z 82 bolenů, který se mi ten podzimní den podařilo přelstít na rotačku, třeba zase bude prdel. Julecká rousnice bojovala na háčku jak borci z Vápna na nohecu a trpělivě čekala metr od břehu, jestli se utopí nebo ji některá z přítomných ryb vysvobodí. "Dáme cígo a jedem", klasická hláška půl hodiny před koncem lovu možná zněla jako zaklínadlo, jelikož v ten moment se anténka splávku dala do pohybu a líně se začala přesouvat do středu řeky. "Tak poď!" Zásek jakoby do klády. Ale jen na chvilku. Kláda se dala do pohybu a pružný silon i prut začali pracovat prokazujíc svou kvalitu. Po chvíli se však musel přidat i stařičký Shakespear, můj celoživotní přítel, a začal zpívat píseň, kterou ještě nikdy nezněl. Splávek už dávno zmizel pod hladinou a jen vlasec krájel proti proudu hladinu, zatímco se celá udice snažila prohnutá ze všech sil absorbovat nápor, který mi pomalu začal bušit nárůstem adrenalinu v hrudníku. "Doprdele tam ne!", zaúpěl jsem napolo a sledoval, jak se šňůra strefuje přímo mezi dvě větve křoví sklánějícího se nad proudem. Riskuj kamo, nebo ho upálíš! Saša ani já jsme nedýchali, když jsem o něco utáhl brzdu a začal přitahovat. Jo, je venku! Ryba to stočila zpátky na otevřenou vodu a mně to poprvé povolilo řict si, s kým se tady při náhlé změně počasí v jemným deštíku přetahuju. Sumec? Úhoř jak hadica od vysavača? Amur? Na žižalu? To už se ale po dlouhé době objevil splávek a bylo jasné, že tato otázka bude brzo vyřešena. "Ooooooo!!!" Vydechli jsme zároveň a bok kapra, jakého jsem v životě na vlastní oči někoho chytit neviděl se převalil pod hladinou snad aby se podíval, kdo ho přechcal. Vzdává to! Už ho jenom přitáhnout. Na vysokém břehu sahám po podběráku, ale ten uz tříme Saša a po kolena v kopřivách se chystá na finále. "Hlavně ho neupal...", pomyslím si v té chvíli raději pro sebe a plný nervozity navádím tu zdravou rybu na podběrák, který se svou konstrukcí nikdy nečekal, ze by k něčemu takovému byl použitý. Jen klid pane,žádný cuky, vklouzni tam a za chvíli jsi nazpátek. Musel to vědět, na to aby se plácal jak padesátka vypadal moc zkušeně. Tak tě vítám! Koukám na ten šupinatej, svalnatej válec a nevěřím svým očím. Chytl jsem kapra z fotky! Na jemnou hůlku, bez všech těch šílených kýblů plných žrádla a nekonečnýho hnití na jednom místě někde u vody. Je tu, můj 74 cm velkej osobák. Díky kámo, třeba se ještě někdy potkáme, měj se! Jo a díky Sašo, že´s ho neupálil, letěl bys rovnou za ním!